V KAPITOLE GLOBÁLNÍ HRDINOVÉ SI POSVÍTÍME NA REGIONÁLNĚ SLAVNÉ UMĚLCE, KTEŘÍ PRORAZILI VE SVĚTĚ
Být tak trochu zvláštní je pro eklektickou francouzskou zpěvačku Petite Meller něco zcela přirozeného - skrývá své drobné, dětské rysy za dvěma velkými růžově namalovanými tvářičkami, často se obléká do plaveckého úboru ve stylu lolitky, líbá žirafy a nechává se nosit po New Yorku v náruči muže, který má přes obličej kuklu se zelenou mřížkou. Kromě toho se věnuje magisterskému studiu filosofie na UCL v Londýně.
To všechno ji nezastaví před produkováním nádherně euforických popových písniček plných saxofonových sól, bubnů bongo a konga, hudebních vsuvek v podobě vzdechů a přehnaně roztomilých slůvek. Tohle všechno je součástí jejího světa, který můžeme pozorovat v sérii rozverně bizarních videí, které si sama režíruje.
Zaprvé, proč ta neobvyklá tvářenka?
Odkazuje na trauma, které jsem prožila. Hrozně jsem se jako dítě spálila na slunci. A podle mě by člověk měl svoje trauma ukázat světu, neskrývat ho. Poukázat na to, co tě oslabilo, a vytvořit z toho svůj osobitý styl. Být na to pyšný. Ze začátku se mi lidé vysmívali, ale teď díky mému vnímání krásy celá ta věc prostě dává smysl. Nikdo se mi už neposmívá. Mimochodem, moje další video bude právě o tomhle.
“Ze začátku se mi lidé vysmívali, ale teď díky mému vnímání krásy celá ta věc dává smysl. Nikdo se mi už neposmívá.” - Petite Meller
Svoje videa si režíruješ sama. V “Baby Love” předstíráš, že jsi plameňák a líbáš žirafu, zatímco v klipu “Barbaric” je vidět docela vážná choreografie, jako by ji dělal někdo starší….
Mně tahle videa dávají perfektní smysl. Jsou prostě nedílnou součástí mých písniček. Jsou tím, co za sebou nechávám. Všechno ale vždycky začíná hudbou. Nejdříve napíšu písničku. “Baby Love” zahrnovala výrazné africké rytmy s bubny bongo a konga, takže bylo hned jasné, že se bude klip natáčet tam. Pro každou písničku nosím v hlavě paletu barev. Pro ”Barbaric” se všechno točilo kolem oranžové a modré, inspirovaly mě klasické malby a taky představení Jak se vám líbí, které jsem viděla v divadle Globe.
Video pro “NYC Time” bylo spouštěčem tvé kariéry, že jo?
Muž, který se později stal mým manažerem, právě přišel do New Yorku a vygooglil si NYC Time a můj klip byl mezi tím, co mu Google našel. Vzal mě do New Yorku, a potom do Londýna, a představil mě chlápkovi, který se věnoval africké hudbě - pracoval na “Gracelandu”. Zařídil mi smlouvu s Island records. Byl to strašný fofr.
Kromě toho, že jsi popovou hvězdou, se taky věnuješ magisterskému studiu filozofie?
Na UCL. Moje diplomová práce se týká vznešenosti – vychází z Kanta, filozofa 17. století. Když jdeš do muzea a koukáš se na nějaký obraz, může proniknout tvou myslí a přenést tě na místo, které je výš a blíže božstvu. Jmenuje se to propojení se vznešeností. Občas se ti to stane při užívání drog, při silném duchovním zážitku anebo při nějakém uměleckém prožitku. Nejde to úplně popsat slovy, aniž by to vyznělo negativně. Prostě na to nejsou slova, kterými bys ten pocit mohla popsat.
Je to překážka v tvojí kariéře, anebo výhoda?
Nechci oddělovat Petite Meller od osoby, která je studentkou. Psaní a četba obohacuje to, jak skládám písničky.
Myslíš, že to ovlivňuje i způsob, jak vystupuješ?
Ano! Hrála jsem v létě na festivalu a šokovala mě reakce publika. Chceš lidi přenést výš. Chceš jim pomoct, aby se cítili lépe. Když sestoupím z pódia, cítím, že potřebuju odpočinek. Jsem vyčerpaná - po koncertě vždycky musím zmizet, abych se uklidnila. Splyneš s davem; předáš lidem energii a propojíš se s nimi.
Kdy ses poprvé cítila jako “Petite Meller”?
Když jsem byla mladší a začala jsem skládat písničky a nahrávala je na kazeťák. Nemyslím si, že se člověk stává někým, kým už je - pouze dosáhne bodu, kdy vše začne dávat smysl a všechno se to tak nějak propojí. Jednou jsem jela taxíkem a napadlo mě, že se konečně cítím naplněná. Konečně můžu dělat věci po svém. Cítila jsem se dokonale.